Martin Macík starší o vystoupení kamionu na Rallye Dakar: Převažuje spokojenost, tahle posádka má budoucnost

Devatenácté místo posádky Martin Macík mladší, František Tomášek a Michal Mrkva v Rallye Dakar týmového bosse stáje KM Racing nezklamalo. Martin Macík starší si sice přál, aby žlutozelený kamion Liaz s číslem 525 skončil o pár míst vepředu, ale vzhledem k okolnostem soutěže byl po návratu z Argentiny spokojený.

Jak hodnotíš vystoupení posádky kamionu?

Měli jsme před startem určitý plán, kterým bylo patnácté místo, což se nepovedlo splnit. To je řekněme negativní pohled, nad nímž však převažuje pozitivum. Kluci dojeli do cíle a povedlo se jim obstát v extrémních terénech. Vidím v tom určitým progres, který by se měl projevit v budoucnosti. I proto jsem s výkonem kamionu spokojený.

Udělal syn Martin pokrok oproti své loňské šoférské premiéře, kdy se nedostal do cíle?

Doufám, že ano, ale těžko se mi to hodnotí, protože nejsem nezaujatý… Ještě k tomu mohu říct, že Mates poctivě celý rok jezdil a teď natočil dalších deset tisíc kilometrů, takže by bylo divné, kdyby se nezlepšil. Samozřejmě udělal nějaké chyby, ale těch se dopustí každý. Získal další zkušenosti a příště by se mohl chybám vyhnout. Samozřejmě má určitý limit v tom, že závodí proti pilotům, kteří odjeli o pět i deset Dakarů víc než on.

Na start nastoupila posádka s nováčkem Františkem Tomáškem na místě navigátora. Byl její mladistvý elán tím správným motorem?

Tahle sestava má určitou historii. Franta je spolužákem Michala od školky. To znamená, že o sobě vědí skoro všechno, což je první dobrý předpoklad. Tím druhým je to, že Franta chodil spoustu let s mojí dcerou, takže jsme ho měli já i Mates možnost dokonale poznat. Posádka je složená tak, jak si to ty lidi přáli. Výsledek toho je patrný. V některých fázích si sáhli na dno. Třeba když byli ve 48 stupních nuceni ze sebe vydat maximum. Myslím, že to je důkaz, že tohle složení je správné.

Zvládla posádka správně karambol v 11. etapě, kdy došlo k poškození kardanového hřídele na přední nápravě?

Kdyby to neudělali dobře, tak by nedojeli. Za tu situaci jim není, co vytknout. Kardanka byla závada, jakou nikdo nečekal. Navíc museli řešit elektroniku, kterou utržená kardanka zlikvidovala. Speciálně Michal si vyslechl pochvalu. Přesně ví, co udělat a kam sáhnout. Problém nastal v tom, že nabrali čtyřhodinovou ztrátu a vraceli se v noci. To je ale na Dakaru běžné. Pak se prokousávali z posledního místa, a to jde ztuha.

Jak jsi spokojený s fungováním týmu?

Měli jsme jedinou posádku a na ní se všechno soustředilo. Nedostali jsme se do žádných potíží. Co se týká kluků v kabině, tak Michal auto připravuje a celé ho dopodrobna zná, takže tady je hodnocení zbytečné. Premiéra navigátora byla myslím úspěšná. Přišlo pár chyb, ty však udělají všichni. To si kluci vyříkali a je to fajn. Máme dobré mechaniky a navigátory. Mohli bychom pronajmout další dvě auta.

Je tedy možné, že se příště na Dakaru objeví víc kamionů v barvách KM Racingu?

Nemáme problém poskládat další posádky. Tým pracuje jako celek a jsem schopný nasadit i tři vozy. Samozřejmě je to otázka pilotů, které zatím nemáme. Jsme ale na takovou variantu připravení a máme na to systém. Kdo bude ochotný splnit naše podmínky, tak proč ne.

Jakou šanci má startovat na Rallye Dakar 2017 motocyklista Lukáš Kvapil?

Věřím, že velkou. Teď musí hlavně hodně jezdit a jezdit, dosahovat dobrých výsledků a získat nějakou podporu. Na základě toho pak má určitě šanci, že ho organizátoři zařadí do startovní listiny.

min / KM Media Racing

Parta MTM, aneb posádka, která je v pohodě, i když mele z posledního

Jedním z předpokladů úspěchu je za každých okolností pohoda a dobrá nálada. Tyto atributy bezezbytku splňuje mladá posádka týmu KM Racing, která v kamionu Liaz dokončila Rallye Dakar na 19. místě. Za volantem sedí ústřední postava Martin Macík mladší, ale jeho řidičské umění by bez pomoci navigátora Františka Tomáška a mechanika Michala Mrkvy přišlo vniveč. Výhodou party MTM je to, že jsou naladění na stejnou notu. Všichni navíc pocházejí ze Sedlčanska a znají se z dob, kdy ještě netušili, že budou v jedné kabině polykat kila dakarského prachu a tisíce nekonečných kilometrů.

Zastavme se tentokrát u těch, kteří bývají tak trochu neprávem ve stínu slavnějších pilotů. Michal Mrkva se dostal výrazně ke slovu ve chvíli, kdy v jedenácté etapě žlutočerný kamion nečekaně odmítl pokračovat a záhy se ukázalo, že příčinou zastavení je poškození kardanového hřídele na přední nápravě. 

Do natažených matek bušili dvě hodiny

„Takovou závadu jsme vůbec nečekali, protože tohle se nám ještě nikdy nestalo. Pravdou však je, že jsme proti loňsku o něco zrychlili, takže součástky byly víc namáhané,“ přemítal závodní mechanik. „I když se kardanka stejně jako řada dalších komponentů každý den v bivaku kontrolovala, tak nikdy neměla ani vůli. Jenže taková závada se projeví třeba během pěti minut. Jednalo se o klasickou únavu materiálu,“ pokračoval Michal.

„Jeli jsme asi sto dvacet v pozvolném klesání do řečiště a Mates najednou povídá, že chtěl zařadit, ale že mu to přestalo jet. Stáli jsme během pár vteřin. Vyskočil jsem ven a hned jsem viděl půlku kardanky viset, druhá úplně ulítla. Odešla jedna část kříže a nadělalo to paseku v kabelech. Naštěstí se toho víc nestalo,“ popisoval neradostnou situaci čtyřiatřicetiletý mechanik, který v kabině absolvoval třetí Dakar.

Posádka musela vyndat kardanku ze zadní nápravy a náhon propojit tak, aby se jelo jenom na předek. „Bohužel nešly vytočit dvě natažené matky z poškozené kardanky, takže jsme je musely vymlátit sekáčem, což nám zabralo asi dvě hodiny. Pak jsme tu půlku vyndali, dali nové šrouby a jeli na předek. Celkem nám oprava zabrala čtyři hodiny. V bivaku se pak měnily všechny kardanky a dělala se další údržba. Do postele jsem se dostal asi na dvě a půl hodiny. Ostatní mechanici skončili v šest ráno,“ říkal Michal Mrkva o největší poruše, jaká letos liazku s číslem 525 postihla.

Po nervóznějším začátku se rozkoukal

František Tomášek byl letos nováčkem Rallye Dakar, ale s KM Racingem je ve styku přes deset let. Spíš byl fanouškem, ale loni si v kamionu vyzkoušel několik menších soutěží, a protože spolupráce fungovala, naskočil hned i do nejtvrdšího motoristického maratonu. „Navigovat není snadné, ale z endura a cross country mám smysl pro orientaci a takový ten chlapský talent. Chce to zvládnout pravidla soutěže, vyznat se v přírodě, číst terén a neztratit se,“ vykládal dakarista v Kristových letech.

„Přiznám se, že jsem se trochu bál, protože tak rychle se na Dakar asi nikdo nedostal. Ze začátku jsem byl dost nervózní, ale první etapu naštěstí zrušili. Díky rychlé trase, která nevyžadovala tolik navigace, jsem se pak pozvolna rozkoukal a zklidnil,“ přiznal František, jemuž se později v argentinských dunách povedlo správně a rychle najít kontrolní bod, na němž někteří věhlasní navigátoři vyhořeli.

Stál za svým názorem, i když jejich kamion v protisměru míjel jeden osobák za druhým. „Pozoroval jsem, jak se na nás vyděšeně dívají a ani si neuvědomovali, že na dunu najíždění opačně. Věděl jsem, že bod leží na druhé straně hory písku a že při tom musíme trochu zariskovat. To se ostatním asi nechtělo, a tak celou dunu zbytečně zespoda objížděli a tím ztratili spoustu času. Tímhle správným manévrem jsme na soupeře získali asi čtyřicet minut,“ pochlubil se navigačním čichem.

Selfíčko s kamionem v zádech

Z jihoamerického dobrodružství si domů přivezl spousty zážitků. Některé jsou trochu nepochopitelné v tom, jak jihoameričtí fanoušci riskují při průjezdech závodních vozidel. „Všichni mají v rukou mobily a za každé situace fotí. Třeba mladá maminka držící v náručí dítě si v zatáčce stoupne zády do silnice a dělá si selfíčko s projíždějícími auťáky. Při tom to může být její poslední fotka…. Na tohle jsme museli dávat veliký pozor, abychom někoho netrefili,“ kroutil hlavou navigátor.

Řeč se stočila i na pilota Martina Macíka, který při dvou prvních dakarských ročnících působil právě v roli navigátora. „Stalo se někdy, že se naše názory různily, ale určitě bylo ku prospěchu naší jízdy, že navigováním prošel, takže jsem se v tomto ohledu mohl něco přiučit,“ přiznal František Tomášek.

Zároveň si nemohl vynachválit bezvadnou atmosféru v kabině. „Byla naprosto skvělá. Je super, že jsme přibližně stejně staří, jen Mates je trochu mladší. S Michalem jsme chodili na základce do třídy a všichni se spolu dlouho a dobře známe. Máme stejný druh humoru a podobné názory. I když je ouvej a meleme z posledního, dokážeme se bavit a dělat si srandu ze všeho kolem i sami ze sebe.“

min / KM Racing Media

Když mi došlo, že jsem zvládl Dakar, objevila se obrovská úleva a zároveň strašně šťastný pocit

Před startem Rallye Dakar si Martin Macík (26) vytknul hlavní cíl – dojet s liazem do cíle, a to se mu s navigátorem Františkem Tomáškem a mechanikem Michalem Mrkvou díky 19. místu podařilo. Podle průběhu jihoamerické vytrvalostní soutěže se může zdát, že výsledek nejmladšího pilota v kamionech mohl být o něco lepší, ale v tomto případě platí mírně upravené přísloví, že smůla nechodí po horách, ale vybírá si posádky kamionů.

Jak jsi spokojený s dakarskou účastí?

Dojeli jsme, a to je hlavní. Nevyšel plán skončit do patnáctého místa, ale takový Dakar – ať už dvakrát jako navigátor, anebo nyní podruhé v roli pilota – jsem nezažil. Vždyť v Bolívii jsme se vyšplhali do nadmořské výšky 4700 metrů. Po půlce jsme byli jednou devátí, což bylo skvělý, ale druhá část závodu přinesla extrém a taky smůlu.

Máš na mysli horké počasí a technickou závadu?

V poušti bylo vedro 53 stupňů, ale hlavně nás v jedenácté etapě zastavila roztržená kardanka. Museli jsme ji na místě opravovat, a když se nám to asi po čtyřech hodinách povedlo, dojeli jsme do bivaku v San Juanu kolem jedenáctý v noci. Mechanici do rána kardanku vyměnili, v sedm už jsme zase seděli v kabině a začali se z 38. místa probíjet dopředu. Myslím, že je fajn, že jsme nakonec byli devatenáctí.

Dají se porovnat oba tvé šoférské Dakary?

Dost těžko, tentokrát to bylo úplně jiný. Shodli jsme se na tom s řadou pilotů, že to bylo o něčem jiném. Ze začátku se rušily etapy a pak se jelo strašně rychle. To si nikdo nedokáže představit, byla to prakticky WRC soutěž. Navíc se permanentně prášilo, a tudíž se nedalo předjíždět. Místy jsem si sáhnul na dno, ale srovnávat dva ročníky nejde. I proto, že jsme před rokem nedojeli, a to bylo zklamání.

A co letošní zklamaní, kdy jste kvůli defektu klesli na konec výsledkové listiny?

To je prostě Dakar… Ale jeli jsme dál. Chtěli jsme to dorvat až do cíle, a to se nám povedlo. I v tom cítím rozdíl proti loňsku.

Nenapadlo tě při poškození kardanového hřídele, že se může opakovat loňský příběh, kdy jste předčasně skončili?

V tu chvíli jsem si říkal, že na něco takového nesmím myslet. Věřil jsem, že to dáme, a byl jsem docela v klidu. Jediný, co mě deptalo, byly dvě matky, na kterých jsme strávili dvě hodiny. Střídali jsme se všichni u kladiva a bušili do nich o sto šest, ale dlouho nechtěly potvory povolit.

Co jsi prožíval, když si protnul cílovou čáru?

Poslední dvě etapy jsem si hrozně užíval. Pořád jsem chtěl závodit dál. Když jsme za cílem poslední erzety vylezli z auta, tak mi ani nesecvaklo, že už to máme za sebou. Došlo mi až při přejezdu. Najednou jsem si řekl, ty vole, já to dojel. Objevila se obrovská úleva a zároveň strašně šťastný pocit.

Cítíš, jestli jsi proti prvnímu Dakaru jezdecky povyrostl?

No jejej. O dost jsem zrychlil a myslím, že jsem se i řidičsky zlepšil. Honil jsem se s iveky, kamazy i maňáky. Zjistil jsem, že jsem rychlý, ale člověk se z toho nesmí složit. Když jsem poprvé předjel kamaz, říkal jsem si, to je divný, to má asi nějaký problém, ale neměl nic. Pokrok přišel díky kilometrům naježděným v celé sezoně. Samozřejmě musím přiznat, že mám dál co zlepšovat.

Jak si vyložit tvůj výrok, že by si se sebou nejel?

Úplně přesně jak jsem řekl. Představte si, že se mnou jedete vysoko v Andách. Musím závodit a je tam místo jen na auto. Když to netrefím, budeme se kutálet deset minut dolů… Je to něco podobnýho, když si mám s někým sednout do osobáku. Mám s tím trochu problém, raději řídím. Teď jsem dvakrát půjčil volant mechanikovi, abych si na stokilometrovém přejezdu odpočinul. Jen jsem usedl, tak mi zapadly víka. To ale bylo únavou.

Co únava kromě nevyspání obnáší?

Určitě potřebuje zregenerovat zadek, protože ho mám úplně na dranc. A pak mě bolí šlachy v ruce od řazení. Jestli se někdy mluví o tenisovým lokti, tak já musím mít řadící loket. 🙂

min / KM Media Racing