Když mi došlo, že jsem zvládl Dakar, objevila se obrovská úleva a zároveň strašně šťastný pocit

Před startem Rallye Dakar si Martin Macík (26) vytknul hlavní cíl – dojet s liazem do cíle, a to se mu s navigátorem Františkem Tomáškem a mechanikem Michalem Mrkvou díky 19. místu podařilo. Podle průběhu jihoamerické vytrvalostní soutěže se může zdát, že výsledek nejmladšího pilota v kamionech mohl být o něco lepší, ale v tomto případě platí mírně upravené přísloví, že smůla nechodí po horách, ale vybírá si posádky kamionů.

Jak jsi spokojený s dakarskou účastí?

Dojeli jsme, a to je hlavní. Nevyšel plán skončit do patnáctého místa, ale takový Dakar – ať už dvakrát jako navigátor, anebo nyní podruhé v roli pilota – jsem nezažil. Vždyť v Bolívii jsme se vyšplhali do nadmořské výšky 4700 metrů. Po půlce jsme byli jednou devátí, což bylo skvělý, ale druhá část závodu přinesla extrém a taky smůlu.

Máš na mysli horké počasí a technickou závadu?

V poušti bylo vedro 53 stupňů, ale hlavně nás v jedenácté etapě zastavila roztržená kardanka. Museli jsme ji na místě opravovat, a když se nám to asi po čtyřech hodinách povedlo, dojeli jsme do bivaku v San Juanu kolem jedenáctý v noci. Mechanici do rána kardanku vyměnili, v sedm už jsme zase seděli v kabině a začali se z 38. místa probíjet dopředu. Myslím, že je fajn, že jsme nakonec byli devatenáctí.

Dají se porovnat oba tvé šoférské Dakary?

Dost těžko, tentokrát to bylo úplně jiný. Shodli jsme se na tom s řadou pilotů, že to bylo o něčem jiném. Ze začátku se rušily etapy a pak se jelo strašně rychle. To si nikdo nedokáže představit, byla to prakticky WRC soutěž. Navíc se permanentně prášilo, a tudíž se nedalo předjíždět. Místy jsem si sáhnul na dno, ale srovnávat dva ročníky nejde. I proto, že jsme před rokem nedojeli, a to bylo zklamání.

A co letošní zklamaní, kdy jste kvůli defektu klesli na konec výsledkové listiny?

To je prostě Dakar… Ale jeli jsme dál. Chtěli jsme to dorvat až do cíle, a to se nám povedlo. I v tom cítím rozdíl proti loňsku.

Nenapadlo tě při poškození kardanového hřídele, že se může opakovat loňský příběh, kdy jste předčasně skončili?

V tu chvíli jsem si říkal, že na něco takového nesmím myslet. Věřil jsem, že to dáme, a byl jsem docela v klidu. Jediný, co mě deptalo, byly dvě matky, na kterých jsme strávili dvě hodiny. Střídali jsme se všichni u kladiva a bušili do nich o sto šest, ale dlouho nechtěly potvory povolit.

Co jsi prožíval, když si protnul cílovou čáru?

Poslední dvě etapy jsem si hrozně užíval. Pořád jsem chtěl závodit dál. Když jsme za cílem poslední erzety vylezli z auta, tak mi ani nesecvaklo, že už to máme za sebou. Došlo mi až při přejezdu. Najednou jsem si řekl, ty vole, já to dojel. Objevila se obrovská úleva a zároveň strašně šťastný pocit.

Cítíš, jestli jsi proti prvnímu Dakaru jezdecky povyrostl?

No jejej. O dost jsem zrychlil a myslím, že jsem se i řidičsky zlepšil. Honil jsem se s iveky, kamazy i maňáky. Zjistil jsem, že jsem rychlý, ale člověk se z toho nesmí složit. Když jsem poprvé předjel kamaz, říkal jsem si, to je divný, to má asi nějaký problém, ale neměl nic. Pokrok přišel díky kilometrům naježděným v celé sezoně. Samozřejmě musím přiznat, že mám dál co zlepšovat.

Jak si vyložit tvůj výrok, že by si se sebou nejel?

Úplně přesně jak jsem řekl. Představte si, že se mnou jedete vysoko v Andách. Musím závodit a je tam místo jen na auto. Když to netrefím, budeme se kutálet deset minut dolů… Je to něco podobnýho, když si mám s někým sednout do osobáku. Mám s tím trochu problém, raději řídím. Teď jsem dvakrát půjčil volant mechanikovi, abych si na stokilometrovém přejezdu odpočinul. Jen jsem usedl, tak mi zapadly víka. To ale bylo únavou.

Co únava kromě nevyspání obnáší?

Určitě potřebuje zregenerovat zadek, protože ho mám úplně na dranc. A pak mě bolí šlachy v ruce od řazení. Jestli se někdy mluví o tenisovým lokti, tak já musím mít řadící loket. 🙂

min / KM Media Racing